Poutní promluva Mons. Jana Peňáze
Matice Radhošťská a zašovská společně zorganizovali a zajistili 5. pouť moravských matic, která se letos konala na známém valašském poutním místě Zašová. Součástí tohoto poutního setkání byla samozřejmě také slavnostní bohoslužba. Níže zprostředkováváme přepis kázání Mons. Jana Peňáze,který je také znám jako "poutník Jan".
Foto je převzato z webu ostrožské farnosti 
Vážení a milí, velcí i malí, z blízka i z dáli, zvláště vy, spolubratři kněží, kolegové předsedové matic, a všichni členové a příznivci moravských matic, milí poutníci a farníci
Na 5. pouti moravských matic jsme v 2. čtení slyšeli výzvu, abychom nehřešili. Píše to svatý Jan, ten mladíček, který doprovázel Pána Ježíše, píše to ve svém stáří jako životní moudrost. A má pravdu. Mohou mu však dnes mladí lidé rozumět? Může mu rozumět dnešní člověk? Zná se slovo hřích?
Mnozí z nás si vzpomenou na film Hříšné lásky jedné plavovlásky a to jediná věc, která je v souvislosti se slovem hřích napadne. Páni kluci, dneska už páni v letech, možná přiznají, že se tenkrát nemohli dočkat, až budou mít občanský průkaz a budou moci ten film vidět v kině. Nejsou jen hříšné lásky. Byli i hříšní lidé města pražského. To už nebylo tak pikantní, ale místy to napínavé a zajímavé bylo.
Když si někdo řekne o hříšné peníze za nějakou jednoduchou revizi, to už vůbec není úsměvné. A když ti podvodníci nabízí důchodcům, že jim vrátí přeplatek za vodu nebo elektřinu, ale že nemají drobné a pak toho prostého důvěřivého starouška o všechno okradou, to už je k pláči, možná i ke vzteku.
To je ten hřích – podraz. Jako ten první hřích v ráji. Pán Bůh našim prarodičům všechno dal, všechno jim nechal kromě jediného stromu. A ďábel jim nic nedal, jen falešně sliboval, že na tom budou ještě lépe a pak jeho vinou o všechno přišli. To byl ten podraz. Každý hřích je podraz. Proto má pravdu svatý Jan, když nás vyzývá: Nehřešte. Nechceme se přece živit podrazy, nechceme ničit druhé a zneužívat jejich nevědomosti či jednoduchosti. To opravdu ne.
Zlo je však někdy tak lákavé, a my jsme jen lidé slabí. Když začnu ve škole popisovat, jaké metody používají kapesní zloději a jak se máme chránit, děti mně málem napovídají, protože se jim pořád ty finty ukazují. Nedivme se pak, že lidé zkouší to, co vidí, zvláště když se jim ani nenaznačí, že to může být špatné. A člověk upadne, klesneme do hříchu. Proto nás svatý Jan ubezpečuje, že máme přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého, který nám pomůže.
S hříchem se tedy dá něco dělat, není dobré se tvářit, že to přece hřích není, to dělají všichni. Máme přímluvce a ten několikrát řekl apoštolům: Pokoj vám. Poprvé přitom dodal: Můžete hříchy odpouštět – mým jménem, pro moji smrt. Musíme je však uznat, což není tak jednoduché. To chce kající smýšlení, jak nám připomněl hlavní z apoštolů, svatý Petr, jak jsme to slyšeli v 1. čtení.
Ne vymlouvání, že to dělají i druzí, žádné chlácholení, ale kající smýšlení. Uznání své chyby, svých slabostí.
Bratři a sestry, každá pouť je pokání, nejen ta pěší, jak se zdá na první pohled. I když jedete autem a sedíte na měkkých polštářích, je to pokání. Ale: každá pouť má cíl, jinak by to bylo jen toulání, kam nás nohy zanesou. A v cíli - v poutním kostele - se zpovídá. Kněží, kteří mají na starosti poutní místo se starají o duše, o hygienu duší, proto z pověření Ježíše Krista jediného prostředníka nabízejí jeho odpuštění. A papež František často o zpovědi mluví, sám také v bazilice sv. Petra zpovídá a osobně tam ke svaté zpovědi chodí.
Proto nestačí jen dojít na hlavní náměstí, i když je to Náměstí sv. Petra ve Vatikáně – anebo ta krásně upravená náves zde v Zašové – proto nestačí jen vstoupit do poutního chrámu Páně, ale je potřeba dojít až ke zpovědnici, kde poznáme, přímo prožijeme, že i my hříšní máme přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého, který trpěl a zemřel, jak sám řekl v dnešním evangeliu, aby všem národům byly odpuštěny hřích, tedy i našemu národu, i nám.
Jenomže jsme jen lidé, máme své potřeby a poutník, zvláště pěší, potřebuje tekutiny, doplnit, dopustit tekutiny. A také přebytečné vypustit.
O to odpuštění hříchů se otcovsky starají otcové duchovní. Někdo jiný se však musí postarat o doplnění tekutin, můžeme říci o jejich dopuštění, prostě o pitný režim. A – jsme jen lidé – také je potřeba zbytečné tekutiny vypustit. Jsou to takové mateřské starosti, proto jsou anebo se na dalších poutních místech zakládají matice, aby opravdu mateřsky pečovaly o poutníky. O jejich základní životní potřeby, o posilnění na těle i o místo k odpočinku. Proto jsme tady.
A činnosti všech matic všech moravských i českých poutních míst: Zdař Bůh!
