Pamětihodnosti
Spravedliví na věky jsou živi...
Moudr. 5,15
Největší pamětihodností, tedy tím, co je „hodno paměti“, je především životní dílo sv. Cyrila a Metoděje.
Vždyť ani komunistický režim nedokázal význam jejich díla zcela popřít a jejich svátek byl v kalendáři označen jako „památný den“. V hodnocení jejich moravské mise totiž panuje mezi církví a historiky mimořádná shoda: jejich výjimečnost nespočívala v tom, že šířili křesťanství, ale ve způsobu, jakým tak činili.
RADHOŠŤSKÁ KAPLE SV. CYRILA A METODĚJE
Největší hmotnou pamětihodností na Radhošti je samozřejmě samotná kaple, svatyně zbudovaná ke cti sv. Cyrila a Metoděje.
Zvenčí vnímáme kapli jako dřevěnou stavbu. Je to však jen jakýsi její „obal“. Od rekonstrukce realizované v letech 1925-6 tento dřevěný plášť skrývá a chrání vlastní kamennou kapli. Chceme-li si udělat představu, jak kaple původně vypadala, pak si při bočním pohledu odmysleme celou vstupní dřevěnou zvonici se stupňovitou jehlanovou střechou a také ochoz - nízký krytý přístavek, jehož střecha začíná hned pod okny a zvenčí obepíná celý obvod kaple, aby srážková voda byla odváděná dál od jejich základů. To co nám „zbude“, je hmota vlastní kaple (porovnejme se stavebním výkresem níže vpravo); nebo jinými slovy: kaple se nachází pod kopulí a střechou z měděného plechu, kdežto pod šindelovou krytinou je přístavba z let 1925-6. Z původní kaple tak vlastně zvenčí vidíme pouze plechovou střechu a vitrážová okna.
Základní kámen kaple byl posvěcen 5. července 1896. K realizaci stavby byla vybrána firma Konečný a Nedělník z Prostějova. Po drobných úpravách projektu architekta Felixe Skibiňského bylo ještě týž rok započato se stavbou a 11. září 1898 byla kaple slavnostně vysvěcena.
Románsko-byzantský sloh kaple měl odkazovat na východní cyrilometodějskou tradici a na původ věrozvěstů. V kapli je původní mramorový oltář se sousoším sv. Cyrila a Metoděje a dvojicí adorujících andělů – dílo akademického sochaře Neumana z Kroměříže. Původní jsou také vitrážová okna. Na jednom z nich je sv. Metoděj a sv. Cyril kázající Slovanům (vše na pozadí starého pohanského kultovního místa – zřejmě Radhoště). Vitráž protilehlého okna představuje umírajícího sv. Cyrila, kdy vysílá svého bratra Metoděje zpět na Moravu, aby pokračoval v započatém díle. Další čtyři okna v lodi kaple přestavují známé národní světce: sv. Václava, sv. Ludmilu, sv. Jana Nepomuckého a sv. Hedviku (patronku Slezska).
Kaple byla vystavěna ještě v době Rakousko-Uherska a je zřejmé, že vše bylo chápáno nejen v náboženských, ale i vlasteneckých a politických souvislostech. Cyrilometodějská kaple na Radhošti byla jakýmsi hmatatelným triumfem, důkazem vítězícího národního sebeuvědomění, rehabilitace slovanského živlu a plodem památné národní slavnosti na Radhošti v roce 1862. Vždyť dokonce i modlitba ve vitrážových oknech presbytáře má svůj národní a vlastenecký rozměr: "Hospodine, při nás stůj, jsme Tvé děti, národ Tvůj, ku Tvé cti a ku Tvé chvále chceme žíti, bdíti stále. Víru otců, mluvy dar, ať nám neuchvátí zmar, proste při nebeském trůně, svatí bratři ze Soluně". A aby nikdo nezůstal na pochybách, je na mramorové desce nad vchodem do kaple napsáno: "Milujte se Slované a sjednoťte se u víře, kterou zde hlásali sv. Cyril a Methoděj“.
Historický snímek z přístavby zvonice kaple při její rekonstrukci v letech 1924-6:
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
POLÁŠKOVO SOUSOŠÍ SV. CYRILA A METODĚJE
Tvůrcem druhé pamětihodnosti z vrcholu Radhoště – bronzového sousoší sv. Cyrila a Metoděje - je umělec s pohnutým a pozoruhodným osudem, frenštátský rodák, Čechoameričan Albín Polášek.
Myšlenka vztyčit na vrcholu hory sochy našich věrozvěstů zazněla sice už na památném mnohatisícovém shromáždění v roce 1862, ovšem naplněna byla až díky tomuto umělci.
Není obecně známo, že již v roce 1927 vytvořil Albín Polášek pro Slovanskou kapli katedrály sv. Pavla v Saint Paul v daleké Minnesotě mramorové sousoší Cyril and Methodius. (Sousoší stojí na oltáři v kaplí slovanských národů tohoto chrámu dodnes, ovšem pro odlehlost destinace ho na vlastní oči viděl jen málokdo z nás.)
Polášek se mimo jiné dlouhodobě zabýval myšlenkou vybudovat v Beskydech galerii starých slovanských božstev prvním (a bohužel posledním z nich) se stala socha Radegasta. Albín Polášek sochu nepřivezl z Ameriky, jak se někdy traduje, ale vytvořil ji za svého pobytu v Československu v roce 1930 v pronajatém pražském ateliéru. Hotovou sochu z umělého kamene umělec daroval turistickému spolku Pohorská jednota Radhošť.
Jako protipól tomuto bájnému pohanskému božstvu se Albín Polášek rozhodl vztyčit na vrcholu Radhoště také symbol nové - křesťanské – éry, a proto je v umělecké slévárně firmy V. Mašek odlito do bronzu sousoší věrozvěstů (podle jeho vlastní, v Minnesotské katedrále už tři roky existující, předlohy). Toto své dílo věnuje autor „na věčnou paměť“ spolku Matice radhošťská.
Obě sochy jsou se značnými obtížemi dopraveny na místo a 5. července 1931 při velkolepé „Slovanské pouti“ kterou pod záštitou Československé vlády společně organizovala Matice radhošťská a Pohorská jednota Radhošť, předány veřejnosti.
V případě sousoší se umělec údajně rozhodl zrealizovat své dílo v bronzu, aby i ušlechtilejším materiálem zvýraznil rozdíl mezi vznosnou vznešeností Cyrila s Metodějem a hrubou primitivností Radegasta. Sv. Metoděj se opírá o trojramenný kříž a pravou rukou okazuje na stránky knihy, kterou drží na předloktí filozof Konstantin – sv. Cyril. V rozevřené knize je cyrilicí zapsán začátek evangelia podle Jana:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Vše povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život...
Převaha vítězného křesťanství je znázorněna i povaleným pohanským bůžkem u nohou věrozvěstů.
Sousoší stojí na vysokém podstavci s vytesaným biblickým výrokem „Spravedliví na věky jsou živi“. Důstojné postavy světců s pevným, vyrovnaným, ale odhodlaným výrazem ve tvářích, odolávající v tomto otevřeném prostoru na vrcholu hory vichrům i mrazu, dešti i žáru slunce, mají skutečně svou sílu, své charisma.
Kdo by si chtěl udělat představu, jak asi vypadá ono původní Poláškovo sousoší sv. Cyrila a Metoděje vytesané v mramoru, nemusí cestovat do americké Minnesoty. V rožnovském kostele Všech svatých je k vidění originální Poláškův model sousoší z patinované sádry. A kdo nemůže ani do Rožnova, ať klikne ZDE a prohlédne si minutové video o sousoší sv. Cyrila a Metoděje v katedrále Saint Paul v Minnesotě.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
RADHOŠŤSKÝ ZVON
Zvony, podobně jako lidé, dostávají jména. V tom se zvonům nevyrovnají ani tak vznešené nástroje jako chrámové varhany. Pouze zvony mají své „křestní“ patrony, nesou jména světců, k jejichž cti byly ulity a na jejichž počest má znít každý úder jejich srdce.
Na těle radhošťského zvonu můžeme číst tento nápis:
Ke cti a chvále Boží, sv. apoštolů
Cyrilla a Methoda a sv. Josefa Cal.
věnovali manželé: Josef Cal. a Josefa
Bumbala, majitelé továrny ve Frenštátě
P/R. L.P. 1896.
Zvon tedy nechali ulít manželé Bumbalovi, a to již dva roky před dokončením a slavnostním vysvěcením kaple. Dá se tedy říct, že zvon je starší než kaple sama. Podle očekávání jsou v nápise uvedena i jména obou věrozvěstů, a protože donátor pan továrník Bumbala se jmenoval Josef a jeho žena Josefa, nepřekvapí, že je zde pamatováno i na sv. Josefa. Co ale znamená zkratka Cal.?
Tato zkratka spolu s výjevem na reliéfu zadní strany zvonu (viz obr. vlevo) jednoznačně svědčí o tom, že se jedná o sv. Josefa Kalasánského (José de Calasanz). Možná, že nám jméno tohoto světce nic neříká, ale určitě známe jeho dílo. José de Calasanz (1556-1648) je totiž zakladatelem řádu lidově zvaného piaristé a celý název – Řád chudobných řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol – nám výmluvně sděluje, co bylo a je hlavním posláním tohoto řeholního společenství.
Je vidět, že pan továrník Bumbala se ke svému křestnímu patronu hrdě hlásil, a zatímco opuštěné objekty kdysi velké a významné textilní továrny rodu Bumbalů ve Frenštátě byly už před několika lety srovnány se zemí, Bumbalův zvon na Radhošti dosud zní „ke cti a chvále Boží, svatých apoštolů Cyrila a Metoděje a svatého Josefa Kalasánského“.
Otázka patrocinia radhošťského zvonu je sice málo známá, ale tou skutečnou záhadou je, jak je vůbec možné, že tento zvon zní z vrcholu hory už 120 let. Není to totiž – bohužel – věc samozřejmá; byly zde dvě světové války, a tedy také dvakrát proběhla válečná rekvizice zvonů.
Při válečných rekvizicích si jednotlivé farnosti jistě přály, aby jejich zvony, často z úspor farníků pořízené, zůstaly zachovány; lidé se upínali k různým slibům a nadějím, leč většinou marně. Za I. světové války přišly často kostely nejen o zvony, ale i o cínové varhanní píšťaly.
Jak tedy došlo k tomu, že právě radhošťský zvon byl v obou případech ušetřen, je záhadou, vždyť za oběť zbrojnímu průmyslu padly i školní zvonce a cimbály věžních hodin. Odlehlost místa zřejmě nebude tím důvodem, protože rekvírování neunikly ani malé zvonky z pasekářských zvoniček. Tajemství, jakým způsobem se podařilo v obou případech zvon zachránit, si vzali tehdejší předsedové Matice Radhošťské – Emil Kostelník a děkan Medard Horák s sebou do hrobu…
Ani po odeznění poslední války nebyl radhošťský zvon uchráněn dramatických okamžiků. Nařízením nového režimu byla roku 1951 ukončena činnost Matice a kaple tak vyla vydána napospas nepřízni doby i počasí. Jednoho dne došlo k destrukci věkem zchátralé zvonové stolice a zvon se propadl do zvonice.
Kaple se ujala skupina nadšenců z vesnic pod horou, vesměs členů po roce 1968 obnovené ČSL. Podařilo se jim brigádnickým způsobem nejvyšší část věže opravit a zvon, opatřený novými ložisky, vrátit na své místo. Je dobře možné, že nebýt obětavé péče těchto dobrovolníků, postihl by zvonici a snad i kapli osud blízké turistické útulny, která se také nejdříve nechala zchátrat, aby poté mohla být pro zchátralost zdemolována.
Návštěvníci Radhoště, kteří si zakoupili vstupenku do vyhlídky v druhém patře zvonice, jsou někdy zklamáni, že se nemohli podívat až ke zvonu. Není to bohužel možné, zvon je až v nejvyšší a také nejužší části dřevěné zvonice – kromě něj se tam už nikdo víc nevleze.
Dnes ve většině kostelů zajišťuje pravidelné denní zvonění elektrický pohon. Ve zvonici na Radhošti se však zvoní stále postaru – taháním za provaz. Turisté, kteří dorazí na vrchol hory v pravé poledne – v čas modlitby Anděl Páně - a kteří při troše štěstí zastihnou kapli otevřenou, mohou takové ruční zvonění nejen slyšet a vidět, ale mohou si ho také sami vyzkoušet.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
"JANÍKŮV" KŘÍŽ
Kamenný kříž před průčelím zvonice je nejstarší dochovanou památkou na Radhošti. Na vrcholu hory byl vztyčen roku 1805, aby nahradil mnohem starší kříž dřevěný. Kříž nechal postavit měšťan Janík z Rožnova.
Původně stál doslova na vrcholu hory za kaplí (viz. historický snímek), kde je dnes sousoší sv. Cyrila a Metoděje, ovšem „za kaplí“ je skutečně třeba dát do uvozovek, protože tehdy zde ještě kaple nebyla. Téměř celých sto let zde stál na vrcholu hory tento kamenný kříž zcela sám.
Tak ho při své návštěvě Radhoště viděl i spisovatel Svatopluk Čech: „…Několik stupínků do země vyhrabaných uvedlo nás na lysý vrcholek radhoště, kde vypíná se veliký kříž kamenný s pozlaceným Kristem. Zde stával snad onen kříž, jež dle pověsti sv. Cyril a Method na místě skácené pohanské modly Radegastovy čili Radhošťovy postavili…“
Podstavec kříže byl původně mnohem vyšší než dnes, ale kříž byl povalen vichřicí, kámen se zlomil vedví a z rozbitého podstavce pak byla už použita jen jeho část, jak dodnes dokládá uprostřed textu přerušený nápis v jeho kartuši.
Samotná socha Ukřižovaného také stojí za pozornost. Jedná se o kovový odlitek a od běžných vyobrazení, kdy je Kristus zpodobňován již mrtev, s pokleslou hlavou a ránou v boku, zde je zobrazen jako trpící – živý, s očima obrácenýma k nebi.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
LIEBSCHERŮV TRIPTYCH VALAŠSKÁ MADONA
Adolf Liebscher byl ve své době velmi uznávaným malířem. Patřil ke „generaci Národního divadla“, protože jeho obrazy zdobí předsíň před foyerem Národního divadla v Praze, nazývanou nyní Liebscherova.
Adolf Liebscher se spolupodílel např. na vytvoření známého dioráma „Boj studentů se Švédy na Karlově mostě“ (v zrcadlovém bludišti na Petříně)
Malíř často pobýval na Valašsku, jehož příroda a lidé byli pro něj velkou inspiraci.
Při příležitosti Národní výstavy českoslovanské v r. 1895 namaloval triptych „Valašská madona“, na němž jsou jednotlivé postavy betlémské scény narození Krista v národních krojích. V centrální části je znázorněna scéna „Klanění pastýřů“. Na bočních částech jsou vymalovány „Cesta do Betléma“ a “Zvěstování pastýřům“.
V té době se začínalo se záměrem stavby kaple svatých Cyrila a Metoděje na Radhošti a přípravná skupina pro realizaci akce zakoupila Liebscherův obraz pro tuto stavbu. Zároveň byly vydány pohlednice s Valašskou madonou a „výboři“ cestovali s obrazem po Moravě, aby shromáždili potřebný kapitál pro výstavbu. Pro Liebscherovu „Valašskou Madonu“ se v kapli počítalo s pravým bočním oltářem. V současnosti je na Radhošti kopie tohoto obrazu, provedená malířem Otakarem Pavlovským (1872 - 1953). Liebscherův originál je v kostele svatého Martina ve Frenštátě pod Radhoštěm a druhý exemplář téhož obrazu daroval malíř papeži a obraz je součástí vatikánských sbírek.
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *
ZÁKLADNÍ KÁMEN PRO NÁRODNÍ DIVADLO
Existuje jedna velmi stará a významná radhošťská pamětihodnost, která se však na Radhošti nenachází, ba co víc, tou pamětihodností se stala až tehdy, když Radhošť opustila. Jedná se o základní kámen pro Národní divadlo.
Původní myšlenka byla, že k základnímu kameni z památné hory Čech - z Řípu - bude přibrán i kámen z památné hory Moravy – z Radhoště.
Dodnes se dochovala korespondence mezi Prahou a Rožnovem:
Výbor sboru zřízení národního divadla v Praze s nadšením přijal nabídnutí, aby z vrchu Radhoště vložen byl také kámen v základ národního našeho pomníku i uloženo nám požádati Vás, abyste slav. Občanské besedě v Rožnově za toto vlastenecké její nabídnutí projeviti ráčil náš dík.
S udáním výměr pro základní kámen z Radhoště muselo se však čekati na výměry kamene z Řípu, jež teprve včera byly nám zaslány, aby oba tyto kameny byly stejny…
Kámen tento z Radhoště bude pak společně s kamenem z Řípu základním kamenem národní naší budovy i základem nezvratného pro všecky doby spojení Moravy s Čechy, čemuž z plného srdce voláme: Na zdar!
V Praze 14. dubna 1868
A nyní sledujme tu rychlost:
14. dubna byl v Praze napsán list, který teprve udával rozměry kamene a už 28. dubna byl z Radhoště vylomený, do požadovaných rozměrů opracovaný a vytesaným nápisem opatřený kámen dopraven do tehdy nejbližší železniční stanice Polom u Hranic a do Prahy slavnostně přivezen už 5. května, dříve, než kámen z blízkého Řípu.. Na nádraží byl kámen spolu s delegací rožnovských a frenštátských občanů již očekáván zejména moravskými studenty z pražských škol.
Kámen byl vyzdoben věnci z chvojí a stuhou, na kterou rožnovanky vyšily nápis: „Ačkoliv Radhošť vzdálený, přec je s vámi spojený“. Vezen pak byl koňským dvojspřežím ve slavnostním průvodu několika tisíc lidí a za zpěvu vlasteneckých písní na staveniště Národního divadla, kde jej převzal František Palacký:
Z posvátného Radhoště, který z vysokosti své panuje nad krajinou rozsáhlou odevzdávám vám z útrob mohutné hory jeho vytesaný kámen co příspěvek ku posvátné svatyni… Přimějte jej, co důkaz utěšené pravdy, že Morava, Čechy, jak odjakživa byly, tak i nadále věčně budou spojeny…
Vzápětí se k akci „základní kámen pro národní divadlo“ přidala ve vlasteneckém nadšení i jiná místa, a tak symbolických kamenů má ND celkem 20, ovšem pouze kámen z Radhoště byl označen číslicí 1, protože se stal skutečně prvním kamenem stavby Národního divadla. Spolu s kamenem z Řípu tvoří základ pro žulovou schránku, do níž byly při slavnostním zahájení stavby 16. května 1868 vloženy dobové dokumenty.
Radhošť je v Národním divadle připomenut i jiným způsobem. „Radhošť“ je jedním z obrazů Julia Mařáka, které v jeho cyklu památných národních míst zdobí předsíň královské lóže.
