Radhošťská legenda
"Naši svatí věrozvěstové rozhodli se, že půjdou na Radhošť, aby na místě samém poučili naše předky, by přestali klaněti se modlám a uvěřili v jednoho pravého Boha. Po mnohých neschůdných cestách v tmavých hlubokých lesích ubírali se z Velehradu přes Zašovou, kdež u studánky zvané až dosud Stračka kázali našim předkům slovo Boží a je pak křtili. A odtud dále brali se na Radhošť. Když se přibližovali k hoře, slyšeli už zdaleka zvuky hudebních nástrojů, jakož i zpěv veselícího se lidu. Posilnivši se modlitbou, brali se dále, až došli k soše boha Radhošta. Velkomocný kníže Radoch chodil od zástupu k zástupu, řídil celou modloslužbu a přijímal mnohé dary od lidu…
Když dozvěděl se Radoch o tomto cizinci, který bohy jejich zlehčuje, přiběhl zhurta na sv. Cyrila, počal jej kárati a rozhněván, chtěl užít i násilí. Ale v tom okamžiku bylo vidět velkou zář okolo kříže, který sv. Cyril držel v ruce…
A tu počal sv. Cyril jemu a všemu shromážděnému lidu vykládati, že jenom jediný pravý jest Bůh a že kteříkoli bozi mimo něj se ctí, že nemají žádné moci a nejsou nic jiného než vynález pekla…
I nastal rachot a hřmot náramný a v okamžení potřískány byly na tisíce kusů všechny ty kamenné a dřevěné modly, jimž se lid klaněl… A na tom místě, kde stával nádherný chrám pohanský a modla boha Radegasta, postavili dle zbožné pověsti apoštolové Cyril a Metoděj svatý kříž…"
Tolik legenda z doby barokní.
Jako první psal o údajném výstupu sv. bratří na Radhošť vlastenecky smýšlející kněz, vzdělanec a historik Jan Jiří Středovský (1679-1713). Bohužel, nerozlišoval ve svých spisech historicky podložená fakta a legendy; není ani zřejmé, zda do svého latinského spisu „Sacra Moraviae historia sive vite vita SS. Cyrilli et Methodii“ tuto legendu převzal z jiných zdrojů, nebo je to jeho vlastní „tvořivost“. Jan Jiří Středovský osobně navštívil roku 1710 Zašovou, aby odborně posoudil stáří milostného obrazu P. Marie Zašovské, který byl již tehdy nazýván "starodávným". Možná i pod dojmem této své návštěvy zakomponoval Zašovou do popisu cesty sv. Cyrila a Metoděje na Radhošť.
Dnes už žádný seriózní historik nebere takováto vyprávění vážně. Vždyť osídlení této části Beskyd proběhlo historicky poměrně nedávno a doložená velkomoravská sídla se nacházejí daleko odtud. Nicméně romanticky založený člověk si i dnes dokáže představit, že údolím Bečvy, která je významným přítokem řeky Moravy, mohli proniknout do Beskyd nejen bojovníci, kupci a lovci, ale také misionáři. A Radhošť je nepřehlédnutelný. Ostatně je známo, že po násilném ukončení cyrilometodějské mise odešli někteří jejich žáci do Polska a třeba šli také přes sedlo Pindula…
Jsou to jistě úsměvné úvahy, ale občas jsme postaveni před realitu, která předčí i takovéto romantické představy. Např. v roce 2014 archeologické sondy potvrdily na pražském Vyšehradě existenci kostela vystavěného v byzantském stylu, který svými rozměry o 40% překonával tehdejší hlavní pražský chrám - rotundu sv. Víta. Podle historiků může nález změnit dosavadní poznatky o cyrilometodějské tradici na území Čech a Moravy a o počátcích Vyšehradu.
Pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka objev komentoval takto: „Není to jenom překvapení, ale též výzva pro historiky a badatele, abychom více naslouchali tak zvaným legendám.“
Naší předkové, kteří vystavěli radhošťskou kapli, zřejmě ještě brali tradovanou návštěvu věrozvěstů na Radhošti jako realitu. Tato kaple zde tedy dost možná stojí i díky legendě, ale to neznamená, že neoprávněně. Světci Cyril a Metoděj, tito apoštolové Moravy, si zaslouží, aby byli ctěni a připomínáni na všech místech naší vlasti, tedy i na Radhošti, a to bez ohledu na to, zda tam jejich noha skutečně stanula.
Především nám samotným i celé naší společnosti, může být jen ku prospěchu, pokud si budeme jejich misijní dílo připomínat. Chtěli předat našim předkům víru, chcete-li, životní filosofii a systém hodnot, na kterých vyrostla evropská civilizace.
Jsme v poslední době konfrontováni s plody a důsledky zcela jiné víry; přicházejí k nám do Evropy ve velkém množství lidé s odlišnou životní filozofií a pořadím hodnot, a my vidíme a vnímáme ten rozdíl. V porovnání s tímto „náboženstvím“ zůstává i po 11 staletích od cyrilometodějské mise to jejich (a naše) křesťanské evangelium „dobrou zvěsti“.
